VESELÍČKO a BILINA, historie
Kapitola 3

Schwartzenwolfové

Marie Konstancie Ghindertaelová se šest let po smrti svého prvního manžela Alexandra Ghindertaela znovu provdala. Dne 16.2.1665 se stala manželkou Jošta Wolfa ze Schwartzenwolfu.

Nový majitel Veselíčka Jošt Vilém Wolf ze Schwartzenwolfu pocházel z Vestfálska, byl tedy rodilý Němec. Jeho otcem byl Johann Otto Wulff a matkou Diana rozená Berning, kteří žili v Delbrücku nedaleko Paderbornu. Jošt se dostal do Čech a do našeho kraje spolu s Václavem Vojtěchem a Janem Norbertem Šternberkovými. Pracoval u těchto hrabat jako  hofmistr (což bývala funkce správce domu, který také bděl nad pořádkem při obřadech a slavnostech), sám se označil za prefekta. Předchozí majitel Veselíčka Alexander Ghindertael byl preceptorem – vychovatelem těchto hrabat v jejich dětství. Lze předpokládat, že se Jošt Wulff velmi dobře znal s Ghindertaelovými a nelze se proto divit, že se později do Veselíčka přiženil.

Jošt Wolff byl ve své době významnou osobností. Jistě nebylo samo sebou, že byl 31. ledna 1661 jmenován rytířem ve vyšším stupni, tedy starorytířství. Ve jmenovacím listě, který podepsal císař Leopold je jeho jméno zapsáno: „Jodst Wulff“ a je mu přiznán predikát „von Schwartzenwolff“. Jsou zde vyzdviženy zásluhy a statečnost jeho otce Otto Wulffa při záchraně klášterů v Münstru a Paderbornu ve švédské válce. Jsou zde vyzdviženy i zásluhy samotného Jošta Wolfa. Pro nás stojí za povšimnutí ocenění císaře, že Jošt úspěšně ukončil studium práv. V listě je zobrazen a přesně popsán jeho erb. Dalším dokumentem byl Joštovi 20.5.1661 udělen inkolát. Z téhož roku, tedy 1661 máme na Jošta Wolfa ještě jednu památku. Universita Karlo-Ferdinandova v Praze vydala v tomto roce spis s názvem „Vestigia Virtutis Et Nobilitatis Sternbergicae in Regno Bohemiae“ (Stopy ctnosti a šternberské vznešenosti v českém království). Autorem tohoto oslavného spisu, který byl vydán u přiležitosti ukončení magisterských studií bratří Václava Vojtěcha a Jana Norberta ze Šternberka je Jan Bartoloměj Tanner. Autorem předmluvy tohoto v latině psaného spisu je „Jodocus Wulff ze Schwartzenwolffu“, hofmistr těchto úspěšných studentů.

Marie Konstancie, Joštova manželka, sepsala nedlouho po svatbě, v listopadu 1665, závěť (DZV 264 N3), kterou „za universálního dědice statku mojho všeho a všelijakého po mě zůstalého movitého i nemovitého urozeného a statečného rytíře pana Jošta Wulffa z Schwartzenwolfů, pana manžela mého nejmilejšího ustanovuji… kdyby nám Pán Bůh z lože manželského dědice jednoho, neb více dáti ráčil, aby se nad dotyčné pan manžel můj nejmilejší s nima rovným dílem o všechnu mou pozůstalost porovnal". Závěť je velkorysá, Marie Konstancie nezapomněla na svého bratra, který jí připravil o dědictví po rodičích: „Urozenému a statečnému rytíři panu Fridrichovi Karlovi Žlutickému ze Žlutic, bratru mému, ačkoliv bych jemu sice ničím povinna nebyla, protože jest mně jak otcovského, tak mateřského dílu neodvedl, předně ten dluh mně povinný mu odpouštím a z lásky sesterské odkazuji dvě stě zlatých Rejnských.“ Něco nechala i své tetě: „Urozené pani Barboře Czejkové z Chlistova, pani tetě mé, šedesáte zlatých Rejnských.“ Nezapomněla ani na své poddané: „Jakož také někteří lidé poddaní moji mně jistými dluhy a úroky povinni jsou, též tak které jsem penězi na kontribuci založila a dlužní zůstávají, z lásky a ne z povinnosti, tak aby se pánu Bohu za mou duši modlili odpouštím a to jen až do leta 1657.“  Závěť podepsali čtyři svědci, mezi nimi také Václav Vojtěch hrabě ze Šternberka a Jan Norbert hrabě ze Šternberka. Marie Konstancie zemřela sedm let po svatbě roku 1672 a je pochována v bernartickém kostele.

Jošt Wolf ze Schwartzenwolfu se pak 9.2.1673 oženil s Marií Magdalenou Veronikou Chobotskou z Ostředku (*1647, †19.7.1732 v Haidenschafftu), dcerou Viléma Chobotského z Ostředku pána na Nesperách a jeho ženy Anny Polyxeny rozené Mladotové ze Solopysk. Otec Vilémův Adam Chobotský z Ostředka zemřel v protestantské víře a v trvalé vzpouře proti Habsburkům. Jeho majetek, statek Nespery – tvrz a ves Nespery s dvorem poplužním, byl proto v pobělohorské době konfiskován. Z císařské milosti byl v roce 1623 vrácen jeho nezletilému synovi Vilémovi s podmínkou, že půjde do učení do škol jezuitských. Vilém tuto podmínku dodržel a Nespery zůstaly v držení Chobotských. V některých pozdějších dokumentech je proto Jošt  Wolf ze Schwartzenwolfu uváděn jako pán na Veselíčku a Nesperách.

V roce 1675 navštívila Veselíčko vizitační komise, aby posoudila stav panství, samozřejmě pro účely placení daní. Zápis z jejího šetření svědčí o velké nouzi a bídě: „Statečku tohoto Weseliczky jsou v rovnem položení, roly [pole] tři strany, však kupodivu močálovatý, takže, kdy mokrý rok padne takměř stoklas[1]místo žita se rodí. Pšenice přes jeden a nejvíc dva strychy hospodář naseje, jakž roku tohoto takovou neúrodou trpí, že ve stodolách velice namále mají. Stavení všechna sešlá se spatřují. Ačkoliv v pravdě jsme vynašli, že vrchnost za ně netoliko všechny cameralie, (Ottův slovník: finanční nebo fiskální důchod), nýbrž i všechny militaria (náklad na vojsko) sama platí, auroky od nich nežádá, v robotach a jiných povinnostech mírně s nimi zachází. Však vždy hospodářové žádného zniku nemají, nýbrž nadmíru chudí jsou, což od nedůvěrnosti roly, nejvíc pak ležíc tento stateček od všech míst odkad by se obživovati mohli na dvě míle vzdálený pochází, jine pak industrialia [řemesla] provozovati k tomu žádné příležitosti nemají, samýma toliko rolyma se živí. Při kommisy visitationis s vyšším počtem rolý než jsme my jich vynalézti položeny, též vysoce faloulirovany byly. Dobytkem nájemním, který letos jim hyne, se obživují a při tom s nemalou nouzí se obživují. Pozorujíc bedlivě všechny případnosti statečku toho, obzvláště šetříc sněmovní snesení léta 1669 pag. 18, jak jsme in qvalitate, kterého hospodáře vynalezli a jak ho vrchnost ad proprium comodum užívati může, tak jsme ho však bez nejmenšího vyměření od kontribuce vysadili. Datum tohoto nového popsání dne 4.10.1675.“ Zápis podepsali: Adalbertus, opat kláštera Sedleckého, K. K. Přehořovský, Jan Aleš Max Konias z Widří a Ludvík Hubatius. V té době byly stále ještě v Bilině ze šesti dva statky pusté a v Křižanově z osmi rovněž dva pusté. Navíc na všech osedlých statcích výrazně poklesl rozsah obdělávané půdy a počet chovaného dobytka. Životní podmínky lidí se ještě proti roku 1654 výrazně zhoršily. V Bilině Martin Augusta osévá na zimu 5 strychů polí (v roce 1654 oséval 14 strychů), na jaře 6 strychů (13 v roce 1654). Chová jednoho koně a dva voly v nájmu, jednu krávu vlastní, jednu v nájmu a jednu vlastní jalovici. V tomto roce nemá prase. Přitom na tomto statku měli před dvaceti lety 4 voly, 6 krav, 6 jalovic a 4 prasata, vše vlastní. Stejný pokles obdělávaných polí i počtů chovaného dobytka je i na zbývajících třech statcích.  V seznamu této komise je v roce 1675 ve Veselíčku uvedeno deset hospodářů, z nich jeden šenkýř, dvá mlynáři, jeden mistr polní, dalších šest bez povolání. Možná v té době bylo ve Veselíčku skutečně vedle zámku jen deset stavení. Hlad a bída to musela být hrozivá, pro nás nepředstavitelná. Snad se dá věřit komisi, že se vrchnost chovala ve Veselíčku ke svým poddaným ohleduplně. Komise shledala statek v tak žalostném stavu, že mu odpustila veškeré kontribuce (pozemková daň).

Spory o pozemky vedly často k tomu, že geometři kreslili mapy sporného území a doplňovali je kresbami zámků, vesnic a měst, které se nacházely na tomto území. Těmto kresbám se dnes říká veduty. Zachovala se veduta zobrazující okolí Rukávče z roku 1684. Byla vyhotovena pro řešení sporu o les mezi vesnicí Rukáveč a panstvím Milevsko. Na této vedutě je mimo jiné nejstarší dochovaný obrázek vesnice Veselíčko. Pokud bychom věrnost kresby posuzovali podle toho jak autor zpodobil klášterní kostel v Milevsku, nebo hrad Orlík, tak by měl i obraz Veselíčka odpovídat jeho tehdejší podobě. V opisu z kroniky panství Veselíčko se tvrdí, že Alexander Ghindertael vystavěl ve Veselíčku zámek. Vyobrazení spíš zobrazuje tvrz a s ohledem na válečnou dobu, to asi skutečně tvrz byla.

Jošt zemřel roku 1678 a zanechal dva nezletilé syny, Jana Václava a Norberta Františka. Správu panství potom celých dvacet let, od smrti manžela až do zletilosti synů, vedla ovdovělá Marie Magdalena Veronika ze Schwartzenwolfu.

Starší syn Jošta, Jan Václav Wolf ze Schwartzenwolfu již 7. ledna 1695 obdržel od císaře inkolát a byl prohlášen za majitele Veselíčka. V roce 1698 je v zemských deskách zapsáno, že se rozhodl pro stav kněžský, vstoupil do premonstrátského řádu a svůj podíl na statku veselíčském věnoval mladšímu bratru (DZV 468 E24). Zvolil si klášterní jméno Aleš (Alexius) Václav Wolf. Na kněze byl vysvěcen roku 1702, záhy se stal kaplanem ve Zduchovicích, roku 1713 byl farářem v Chýšce a od roku 1717 byl podpřevorem v Milevsku. Těžce se tam roznemohl na zimnici (horečku) a po převozu na léčení do Veselíčka zde 1. července 1721 zemřel. Pochován byl v Milevsku.

Statek Veselíčko připadl tedy 10. listopadu 1698 mladšímu Joštovu synovi, Norbertu Františku Wolfovi ze Schwartzenwolfu. Ten se 10. května 1701 v chrámu sv. Štěpána v Praze oženil se  Zuzanou Teresií Elisabetou Cetenskou z Cetna (*10.7.1679, †23.2.1736, pohřbena Milevsko klášter). Schwartzenwolfovým se narodilo za dobu manželství deset dětí a všechny ve Veselíčku. Jen čtyři z nich se dožily dospělého věku. V letech 1712-13 se rozšířila v Čechách velká morová epidemie, ta zasáhla i panství Veselíčko a postihla také rodinu Schwartzenwolfů. Dne 20. října 1713 zemřela dvouletá Teresie a 7. listopadu 1713 čtyřletá Ludmila. Také další čtyři děti zemřely mladičké. Dospělého věku dožil syn Tadeáš Václav, který se narodil 11.9.1704 a zemřel 26.8.1767, pohřben byl v Mezilesí. Jednu dobu připojoval ke svému jménu „pán na Zběšičkách“. Jeho ženou byla Constantia, rozená Paulerka z Hohenbergu (svatba 12.9.1730 v Radnici). Další syn Vojtěch Jan se narodil 26.4.1717, oženil se s Ludmilou Josefou, dcerou Antonína Josefa Chlumčanského a Johany rozené Rozhovské z Krucenburku. Nejstarší dcera Schwartzenwolfových  Eleonora Františka Josefa se narodila 17.2.1702. Dne 1.5.1721 se provdala za Adolpha Stephana Raesfelda, budoucího milevského hejtmana, zemřela 21.1.1769 a pochována byla v Milevsku. Druhá dcera Leopoldina Anna Josefa se narodila 28.5.1715. Vdávala se 31.8.1734, manželem se stal František Antonín Rajsdorf z Rajsdorfu na Kamenici. Zemřela 15.11.1744 a byla pochována v chrámu středomiřském.

Významnou písemnou památkou na tuto dobu je tzv. „Cetenských kronika“, jejíž rukopis je uložen v Národní knihovně v Praze. Jde o česky psanou kroniku, vedenou po tři generace v letech 1677-1769. Přináší údaje o rytířských rodech Cetenských z Cetně, Hozlaurů z Hozlau, Schwartzenwolfů a Chlumčanských z Chlumčan a Přestavlk. Kroniku založil Václav Vilém Cetenský z Cetně, který se 24. ledna 1677 se oženil s Annou Barborou Hozlaurkou z Hozlau a touto událostí také započal zápisy ve své kronice. Z tohoto manželství zůstala jediná dcera, Zuzana Teresie Elisabeta, která se provdala do Veselíčka za Františka Norberta Schwartzenwolfa. Až do své smrti (7.4.1711) zapisoval Václav Vilém všechny rodinné události do kroniky sám. Vdova Anna Barbora se pak přestěhovala do Veselíčka a pokračovala v zápisech a po roce 1720 pokračovali v zápisech další kronikáři. Název kronika je mírně nadnesený, protože jsou v ní mimo jednoho jen zápisy o narozeních, úmrtích a svatbách a to nejvíce v rodině Schwartzenwolfů.  Posledním zápisem je zpráva o úmrtí Eleonory Františky Raesfeldové (rozené Schwartzenwolfové), která zemřela 21.1.1769 v Milevsku. [5]

Z časů Schwartzenwolfů máme jedny z prvních záznamů o veselíčském pivovaru. V roce 1689 byl sládkem Jiřík Studnička, v roce 1706 byl sládkem Jan Hauser. Víme tedy, že pivovar byl ve Veselíčku v dobách Veroniky Magdaleny Schwartzenwolfové. Jestli jej nechala postavit ona, nebo její manžel před rokem 1678 (což je pravděpodobné) a nebo dokonce předchozí majitel Alexander Ghindertael se už asi nedovíme. V roce 1710 se v tomto pivovaru uvařilo 128 sudů, tedy 319 hl. piva. Na veselíčském mlýně byl v letech 1675  až 1703 mlynářem Šimon Procháska. V roce 1675 byl na prachovském mlýně mlynářem Jakub Procháska, ale z roku 1686 a potom 1697 jsou záznamy, že na prachovském mlýně byl mlynářem Pavel Kratochvíle. Připomeňme si také hospodské. V roce 1675 byl šenkýřem na hospodě ve Veselíčku Jan Kostor.

Konec 17. století bylo období, kdy nastartoval v Čechách růst obyvatel. V roce 1702 bylo tzv. solní sčítání lidu, které sloužilo jako podklad k přirážce za cenu soli pro jednotlivá panství. V tomto roce bylo na panství Veselíčko, tedy ve Veselíčku, Bilině, Křižanově a Zběšičkách, 175 lidí starších deseti let.

Z doby Norberta Františka je zpráva v bernartické obecní kronice. Píše se v ní, že: „Dne 14. října 1720 pochována v kostele paní Anna Barbora Helena Cetenská z Cetně, rozená Hozlaurová z Hozlan a Veselíčka, tchyně pana Norberta Františka Wolfa z Schwartzenwolfů“. Víme, že žila ve Veselíčku u své jediné dcery od roku 1711, tedy od smrti svého manžela Václava Viléma Cetenského z Cetně.

O tom, jakou podobu měl zámek ve Veselíčku v době Schwartzenwolfů vypovídají zachovalé veduty. Geometr Johan Georg Plansker zakreslil v roce 1747 mapu – vedutu lesa Soudného a na ní vyznačil hraniční kameny tohoto lesa a jeho rozdělení mezi statek Veselíčko a ves Stehlovice. Mapu podepsal František Norbert ze Schwartzenwolfu a tím byl ukončen dlouholetý spor mezi vesnicí Stehlovice a panstvím Veselíčko právě o tento les. Na této vedutě i na vedutě geometra Josefa Johanna  N. Swieteczky stejného lesa z předchozích let, jsou malé obrázky zámku Veselíčko. Obě malby jsou si podivuhodně podobné a tak lze usoudit, že zobrazují podobu zámku v polovině 18. století.

Poslední desetiletí, kdy byl majitelem Veselíčka František Norbert ze Schwartzenwolfu výrazně poznamenala válka. Tentokrát to byla válka o rakouské dědictví, tedy o to, zda bude uznána pragmatická sankce Karla VI. a na trůn nastoupí žena, jeho dcera, Marie Teresie. Odpůrce Marie Teresie, kurfiřt bavorský a arcivévoda hornorakouský Karel Albrecht vtrhl se svým vojskem za podpory Francouzů do Čech a byl v Praze 7. prosince 1741 prohlášen za českého krále jako Karel III. Již 19. prosince novému českému králi holdovalo v Praze 486 členů české stavovské společnosti. Řada šlechticů se tohoto holdu nezúčastnila. František Norbert při tomto aktu v Praze pravděpodobně nebyl. Hned na začátku roku 1742 stanovil nový král další dva termíny pro „hold, neboli složení přísahy poddané věrnosti“. To bylo v době, kdy již v Čechách nebyl a Prahu pro něj drželi Francouzi. Ani v těchto termínech není na seznamech holdujících František Norbert uváděn.[6] A měl štěstí. V prosinci 1742 opustili Francouzi Prahu a vrátili se Rakušané. Marie Terezie hned v roce 1743 zřídila vyšetřovací komisi a následně soudní tribunál, který rozhodl o potrestání na 200 lidí za přisluhování Karlu III. Bylo dokonce vyneseno dvanáct trestů smrti, které byly nakonec formou milosti změněny na žalář.

Válka o rakouské dědictví

Také tuto válečnou dobu velmi sugestivně popisuje František Mikolášek ve svém nezveřejněném díle o historii Bernartic:

„Soustřeďování vojenských jednotek v okolí a požadavky na vojenské přípřeže signalizovaly v roce 1741 novou válku, tentokrát s bavorským kurfiřtem Karlem Albrechtem, který uplatňoval nároky na český trůn. V říjnu překročili Bavoři, vydatně podporovaní francouzskými jednotkami, hranice u Vyššího Brodu a postupovali severním směrem. Začátkem listopadu se Francouzi dostali k Týnu nad Vltavou, obsadili Koloděje nad Lužnicí a Bechyni a zničili tam mosty. Hlavní síly postupovaly zatím Prácheňskem na Prahu, kterou společně se saskými vojsky dobyly koncem listopadu. Po cestě zanechávaly poměrně silné posádky, např. na Hluboké n. Vlt., Týně n. Vlt. a v Písku. Důležitým posádkovým městem byl především Týn n. Vlt. Toto město přecházelo často z rukou jedné strany do rukou protivníka a každý nový velitel přicházel na okolní panství s novými požadavky. Tak válečný komisař Francouzů požadoval odeslání čtyřspřežních vozů: z Bernartic deset, z Milevska patnáct, z Veselíčka dva a další odjinud. Jeho nástupce byl v požadavcích ještě náročnější. Už 18. listopadu došel do Bernartic, Milevska, Bechyně, Stádlce, Veselíčka a do dalších velkých obcí a sídel panství rozkaz, že se musí okamžitě hlásit přítomnost a pohyb rakouských vojsk. Za neuposlechnutí nebo omeškání vyhrožoval tresty. V Bechyni, Stádlci a na jiných panstvích si vynutil dodávky sena, v Bernarticích, Milevsku, Veselíčku, Bechyni a jinde požadoval píci a dřevo, v Bechyni i pivo. I když se hrozilo tvrdou exekucí a za dodávky se částečně i platilo, jednotlivá panství plnila dodávky liknavě a neúplně. Bernartice dodali 400 otepí slámy, Milevsko a Bechyně po 600 otepích, Veselíčko 100 otepí, Zálší 300 otepí a 30 centů sena  apod. Pak přitáhl do Týna bavorský sbor. Měl asi jedenáct tisíc mužů. Pod tlakem rakouských vojsk se přesouval dále na Písek a vyžadoval k tomu mj. v Bernarticích 6 vozů a 8 koní, v Milevsku 15 koňů, další v Bechyni, Dražíči a jinde. Požadavky byly však realizovány jen z části. Po bavorských jednotkách obsadil Týn pluk husarů. Jeho velitel nařídil nové dodávky, tentokrát pro rakouské jednotky: z usedlosti dva centy sena, 15 snopů slámy a štrych ovsa. Rekvizice se znovu týkali i Bernartic. Současně velitel požadoval robotníky na výstavbu nového mostu v Týně: z Bernartic 20 mužů, z Veselíčka 8 mužů, další z Bechyně a okolních panství. V následujících dnech pokračovaly další přesuny vojsk a v důsledku toho další rekvizice i další požadavky. Když se po vánocích nepodařil rakouskému sboru útok na Písek obsazený francouzskými jednotkami, vrátili se vojáci do obcí na Bechyňsku a Týnsku. Vojáci dostali rozkaz obyvatelstvo neobtěžovat a za všechno řádně zaplatit, ale příliš se nerozpakovali tento rozkaz obcházet. Koncem května přitáhla do Týna nová francouzská brigáda. Protože si nemohla v místě opatřit dostatečné zásoby, nařídil její velitel okolním panstvím, i bernartickému, dodat do Týna chléb, slámu, seno a obrok. Na vybudování tábora a zajištění mostu měla panství dodat devět stop dlouhé palisády: Bernartice, Milevsko a Stádlec po 500 kusech, Bechyně 100 kusů. Stádlecký statek dodávku přislíbil, většina panství se vymluvila na různé překážky. Počátkem června přišli Francouzi s novými požadavky: z Milevska padesát, z Bernartic třicet, z Veselíčka šestnáct dělníků s ženijním nářadím a potravinami, podobně z ostatních panství. Francouzský velitel však dostal většinou odpověď, že všichni robotníci byli už odvlečeni rakouskými husary, kteří se mezi tím znovu přiblížili k Vltavě. Po tvrdých bojích Francouzi ustoupili k Písku. Protože Týnské panství ani nadále nemohlo vydržovat novou poměrně velkou posádku, uložil krajský úřad, aby panství Bernartice, Milevsko, Bechyně, Stádlec, Dražíč a další pravidelně doplňovala sklady v Týně dvěma centy mouky a čtyřmi štrychy ovsa z usedlosti. I nadále pak procházely krajem vojenské jednotky a vyžadovaly přípřeže, potraviny, krmivo, úpravy cest a jiné služby.

V roce 1744 se pokusil o ovládnutí Čech pruský král Fridrich II. Pruská vojska pronikla do Prahy a postupovala dále na jih. Padl Tábor (24. září) i Bechyně a 30. září vstoupili Prusové do Budějovic. Týn padl 4. října. Vojáci, mezi nimi baron Trenck se svými pandury, obsadili široké okolí měst. Obyvatelstvo se k nim chovalo nepřátelsky. Prusové byli zprvu nuceni platit za maso až dvanáctinásobek dosavadní ceny, za kořalku až sedminásobek ceny, než platili vojáci rakouské armády. Později přešli k drancování. Na odběr piva násilím a bez náhrady si ztěžovali krčmáři z Křenovic, Olešné, Dražíče i z dalších vesnic. V té době se také začaly šířit v kraji pohlavní choroby. Doprava po Vltavě byla při přítomnosti pruských jednotek v kraji silně narušena. Byl potopen i velký náklad bochníků chleba, vypravený na šesti lodích z Hluboké do Prahy. Pruská vojska konečně odešla z jižních Čech, když se z Bavorska přes Domažlice na Orlík a Tábor blížila armáda Karla Lotrinského.“ 

František Norbert Schwartzenwolf panství v roce 1751 prodal a tak konečnou výši daní z panství Veselíčko řešil nový majitel Antonín Chlumčanský z Přestavlk a Chlumčan. Hned dne 25. října 1752 navštívila Veselíčko revisitační komise, která rozhodla, že dvě pětiny panské půdy ve Veselíčku jsou dobré, dvě pětiny střední a jen jedna pětina špatná.

 Za panství Veselíčko byl dani podrobený výnos (Exaequatorium dominicale) z pozemků 701,10 zlatých krejcarů, z piva 536,40 zl. kr., z činží 51,60 zl. kr., z robot 92,44 zl. kr., celkem 1 380 zlatých 40 krejcarů. Jen pro porovnání: Chlumčanští měli ve stejné době dominikální výnos 333 zlatých 56 krejcarů, Schwartzenberkové téměř tisíckrát větší – 329 170 zlatých 27 krejcarů.

V publikaci Archivní správy z roku 1970: „Terziánský katastr český, Dominikál“, je u statku Veselíčko uvedena důležitá poznámka, že ve Veselíčku je vyhořelý panský dvůr.

Desátky

Zachoval se záznam pro panství Veselíčko, o platbě desátek bernartickému faráři, z roku 1753. V soupisu jsou jak povinnosti peněžního platu, tak i odvodu naturálií. Peněžní platba bývala za statek 60 až 90 kop krejcarů a k tomu sedláci odváděli obilí. Každý statek 3 věrtele (věrtel = 23,396 litru) žita, 3 věrtele pšenice, 3 věrtele ječmene a 3 věrtele ovsa. Součástí spisu je i seznam naturálních dávek pro kantora, většinou 12 snopů obilí z každého statku. V Bilině jsou zapsány statky: Vojtiech Kubess na Aubrechtovym, Matiej Blecha, Jirzik Kubess na Michalovym, Vyt Hysek na Sherkovym, František  Czerney na Kolarzovym, Jann Kubess na Hyskovym půl lánu, Frantissek Stejskal půl lánu. V Křižanově jsou zapsáni: Frantissek Kaukol rychtarz, Waczlav Bylek, Josef Hysek, Jan Dvozak na Vojtovym, Matěj Hysek na Tomssovym, Jakub Jarussek na Kubynovym, Matěj Kutiss na Kutissovym, Kulass Shoffr na Zaublovym. V záznamech obce Křižanov jsou u všech statků navíc platby za „železnou krávu“, vesměs 6 krejcarů. Desátky jsou zapsány pro sedm statků v Bilině a osm statků v Křižanově. Ve Veselíčku žádný rustikální statek nebyl a nebyly tedy předepsány ani žádné desátky. To neznamená, že by ostatní obyvatelé nic faráři neplatili. Platilo se za křtiny, svatby, pohřby, mše za někoho a při různých svátcích. Platilo se penězi i naturáliemi.

24.11.2010

• Obec Veselíčko
• SOA Třeboň
• Dějiny Čech
• Tvorba rodokmenu
• Farnost Veselíčko