VESELÍČKO a BILINA
Kapitola 5
Bretfeldové
Dalším majitelem Veselíčka se stal v roce 1783 Josef František Antonín Bretfeld, manžel Anny Marie Chlumčanské, sestry Jana Nepomuka Chlumčanského, dosavadního majitele Veselíčka. Josef Bretfeld byl významným pražským občanem, velice úspěšným právníkem, opatrovníkem české koruny rytířského stavu, konsistorním radou, kancléřem a pokladníkem pražské arcibiskupské konzistoře, universitním profesorem, několikanásobným děkanem právnické fakulty a šestkrát zvolený rektor Karlo-Ferdinandovy university v Praze. Byl přísedícím akademického senátu na universitě, členem řady společností, vládních komisí a zednářské lože. Byl majitelem několika domů v Praze, mimo jiné i Bretfeldovského paláce na Malé Straně.
Josef František Antonín Bretfeld pocházel z Českého Krumlova. Rodina Bretfeldů se připomíná v Čechách již od 17. století, kdy dvorní falckrabí Šimon Brosius Horštejnský z Horštejna dne 20. března 1641 povýšil Michaela Praga, purkmistra a primátora v Českém Krumlově do stavu šlechtického s přídomkem z Pregsfeldu. Jeho syn Severin Johann Preg z Pregsfeldu obdržel listem daným ve Vídni dne 18.3.1696 říšský stav rytířský současně s novým přídomkem „z Bretfeld“, který pak rodina užívala. To byl děda Josefa Bretfelda. Rodiči Josefa Bretfelda byli Johan Georg Franz rytíř von Bretfeld z Českého Krumlova a Veronika von Herguet.
Je zřejmé, že Josef Bretfeld nevystačil s dědičným rytířským titulem a také jemu bylo dopřáno povýšení do šlechtického stavu. Císařovna Marie Teresie v nobilitační listině ze dne 18.6.1770 vyzdvihuje zásluhy Josefa Bretfelda a píše, že po úspěšném ukončení studia Philosophica, Ethicam (etika), Mathesim (matematika), Historiam (historie), et Eloquentiam (rétorika) vystudoval práva a byl promován na Doctorum Juris. Dále uvádí, že mimo jiné byl jmenován přísedícím akademického senátu na universitě v Praze a již dvakrát zvolen děkanem právnické fakulty. Povyšuje jej do šlechtického stavu s právem používat predikát Edler von Bretfeld (šlechtic z Bretfeldu), takže celým jménem Franz Joseph Edler von Bretfeld.
O dvacet tři let později dne 20.1.1793 v nobilitační listině císař František II. mimo jiné připomíná, že Marie Teresie vyzdvihla Josefa Bretfelda do šlechtického stavu, že je od roku 1763 jako zemský advokát přísedící pražského akademického senátu, v roce 1764 pokladník konsistoře, pak radní, vicekancléř a pak kancléř arcibiskupské konsistoře. Povyšuje jej do rytířského stavu pro celou říši. Následně dne 9.4.1795 uděluje Josefovi z Bretfeldu inkolát v rytířském stavu pro Čechy a ostatní spojené země.
V roce 1807 dosáhl Josef Bretfeld na vrchol, dostal se do panského stavu. Nobilitačním listem ze dne 27.11.1807 byl císařem Františkem II. jmenován svobodným pánem – s predikátem zu Cronenburg (Joseph Freyherr von Bretfeld zu Cronenburg). Ve jmenovací listině jsou opět vyzdviženy zásluhy Josefa Bretfelda a mimo jiné je připomenuto, že je rytíř řádu sv. Václava, kancléř arcibiskupské konzistoře, šestkrát děkan právnické fakulty, třikrát rektor university v Praze (ještě třikrát byl později). Přitom jsou vyjmenovány všechny jeho dosavadní nobilitace, včetně těch, které nezískal od císaře. V roce 1792 byl Karlem Theodorem kurfiřtem Falcko-Bavorským povýšen do říšského svobodného stavu.
Byl to právě Josef Bretfeld, kdo přestavěl zámek ve Veselíčku a zřídil v něm roku 1798 kapli svaté Anny s hrobkou pro svoji rodinu. V roce 1801 nechal kapli rozšířit a zpřístupnit prostým věřícím. (Kapli nechal v roce 1851 Jan Nepomuk Nádherný odsvětit a přestavět k jiným účelům. Hrobka byla znovuobjevena po roce 1960, kdy se do ní probořil pásový traktor. Pamětníci potvrdili, že v ní byly čtyři rakve. Hrobka byla po této nehodě definitivně zlikvidována, zmizely i náhrobní kameny.)Zámek opatřil pěkným nábytkem a okrášlil jej sbírkou obrazů a podobizen svého příbuzenstva. U zámku i pod hrází rybníka založil anglický park.
V roce 1792 zřídil ve Veselíčku školu. Do toho roku totiž patřily obce Veselíčko, Bilina, Křižanov, Branice a Stehlovice ke školní obci bernartické. Prvním učitelem ve Veselíčku byl Martin Parkos, učitelský mládenec z Bernartic a učební místnost byla na zámku. Roku 1806 byla postavena školní budova (č. p. 5) s jednou učebnou a dvěmi místnostmi pro učitele. (Od roku 1894, kdy byla postavena nová škola, sloužila tato budova jako pošta, která zde byla až do roku 1938, kdy postavila zdejší kampelička vlastní novou budovu s poštovním úřadem. Později byla „na staré poště“ mateřská školka, dnes je budova v soukromém vlastnictví.)
V roce 1806 nechal Josef Bretfeld vystavět proti zámku i budovu fary. (Fara, dům č. p. 4, sloužila jako obydlí pro faráře až do postavení nové fary v roce 1886. Dne 7. ledna 1898 koupil faru od Emila Nádherného František Fuka a v roce 1912 přistavěl k budově krejčovskou dílnu s krámkem (dnes č. p. 3). Na fasádu domu akademický malíř Josef Fuka namaloval dvě postavy v lidových krojích. Dnes je ovšem fasáda zcela renovovaná. V této budově bývala v letech 1930 až 1938 úřadovna kampeličky.)
Připomeňme, že ani Bretfeldům se ve Veselíčku nevyhnula válka. V roce 1805 prošla přes Veselíčko a okolí francouzská armáda a doslova je vyjedla. O rok později to samé způsobila opět francouzská a bavorská armáda.
Josef Bretfeld nechal roku 1814 od základu přestavět pivovar. V něm se ročně vařívalo na 2000 věder piva. Pivo tehdy bylo skutečným tekutým chlebem. Pilo se k snídani, k obědu i k večeři a všeobecně se pokládalo za pochutinu i za lék. (Ještě v roce 1895 byl pivovar v provozu, později zde byla zřízena kovárna, stáje aj. Budova bývalého pivovaru stála až do roku 1939 před zámkem na břehu rybníka. O její zboření se postaral Otakar Přibyl, vlastník statku, který v roce 1939 přestavěl zámek a v jeho okolí zrekonstruoval park.)
Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století byli na samotách u Veselíčka tři pohodní. Dne 18. ledna 1794 prodal veselíčský vrchnostenský ouřad Janu Kraslovi, pohodnému, kus panské půdy u Hájů za 12 zlatých a povolil mu vystavět na této půdě chalupu se světnicí, kuchyní, komorou a chlívem. Jan Krasl je ve smlouvě uváděn jako činžovník (nebyl poddaný, ale musel mimo jiné 13 dní do roka pro vrchnost robotovat). Snad je zajímavé, že Jan Krasl podle této smlouvy nesměl na panství Veselíčko vykupovat, ani jinak získávat mršiny, ani prodávat svoje výrobky. „Jinak by se musel okamžitě pakovat.“ Pohodnictví ve Veselíčku měl pod smlouvou pravděpodobně Josef Hamer, který se do Veselíčka ke Kraslům přiženil. Jan Krasl měl za manželku Magdalenu (někde uváděná jako Mariana) Hamrovou a podle toho, že děti Hamrů i Kraslů se až do roku 1794 rodily v domě Veselíčko č. 21, lze usuzovat, že oba pohodní byli švagři. (V Josefském katastru z roku 1785 je v domě Veselíčko č. 21 Jiřík Krasl – jeho zakoupená chalupa.) Okolo roku 1800 se objevuje ve Veselíčku č. p. 19 ještě jeden pohodný a to na Prachově. Přiženil se do rodiny Jana Hubáčka, vzal si jeho dceru Alžbětu. Jmenoval se Jan Jiřík Šlehower.
První manželkou Josefa Bretfelda se stala 11. listopadu 1764 Theresia Waibel von Braitfeldt (†19. října 1771 ve věku 25 let). S ní měl dva syny, kteří se dožili dospělého věku:
Anton Peter Franz Freiherr von Bretfeld zu Kronenburg (Antonín Petr František svobodný pán z Bretfeldu na Kronenburgu) *28.4.1768 (Krasnopolski uvádí *28.8.1766, Dobřenský 1767), †2.10.1830. Anton byl národohospodář. Jeho ženou byla Katharina Limberk von Lilienau.
Emmanuel Freiherr von Bretfeld zu Kronenburg (Emanuel Bretfeld svobodný pán na Kronenburgu) *3.2.1771, †7.6.1840. Dělal úspěšně vojenskou kariéru. Od roku 1833 byl Feldmarschall-Leutnant. Jeho ženou byla Marie Karolina hraběnka z Ahlefeldu.
Druhou manželkou Josefa Bretfelda se stala v Praze v kostele sv. Vojtěcha dne 14. června (srpna?) 1772 Marie Anna Chlumčanská z Přestavlk a Chlumčan (* 1. srpna 1753 ve Veselíčku, † 20. ledna 1819 v Praze).
Z tohoto manželství se dožili dospělosti:
Franz Joseph Tomas von Bretfeld-Chlumčanský zu Kronenburg (František Josef Tomáš * 28. srpna 1777 v Praze, †23.11.1839 ve Vídni)
Antonia Theresia (* 27.6.1779, †29.1.1829), zůstala svobodná. 3. února 1829 byla pohřbena v rodinné hrobce ve Veselíčku.
Teresia Antonia (* 21.2.1780 73?, †14.5.1833) se dne 18. dubna 1797 provdala za Prokopa hraběte Lažanského. Coby hraběnka Lažanská, měla významné postavení u císařského dvoru.
V prvním manželství Josefa Bretfelda jeden syn a jedna dcera opustili svět předčasně. Brzy zemřela i dcera Anna Marie (*20.9.1781, †2.3.1802) z druhého manželství. V parte, které vystavili rodiče je uvedeno, že její tělo bude dne 4. března převezeno do Veselíčka a 5. března v 10 hodin dopoledne bude zádušní mše v kostele svatého Mikuláše.
Dne 20. ledna 1819 zemřela manželka Josefa Bretfelda Anna a byla rovněž pochována ve zdejší rodinné hrobce v zámecké kapli. Josef Bretfeld brzy nato dne 16. prosince 1819 učinil poslední pořízení, ve kterém jmenoval dědicem panství Veselíčko syna z druhého manželství Františka Josefa. Panství bylo oceněno na 90.000 zlatých. Touto poslední vůlí založil Josef Bretfeld i mešní nadaci na sloužení mší za svou první manželku Teresii, za sebe a za svou druhou manželku Annu. Založil dále nadaci na udržování soch sv. Erazima a sv. Jana Nepomuckého na můstku a konečně i nadaci pro podporu hudebního vzdělání mládeže ve Veselíčku. Nadace sloužily svému účelu velmi dlouho. Ještě po 55 letech, dne 20. února 1875, požadoval dopisem učitel Jan Pehr vyplacení odměn z nadací s tím, že 19. prosince bylo zpívané rekviem za svobodného pána z Bretfeldu a 20. ledna za jeho choť. Z hudební nadace odmítla v roce 1890 Elli Nádherná zaplatit opravu varhan v kostele, protože peníze mají sloužit podpoře hudebníků a dokonce 25. listopadu 1898 byly z hudební Bretfeldovské nadace vyplacené odměny hudebníkům při chrámu páně ve Veselíčku. Všechny nadace tedy splnily svůj účel. Na Bretfeldy se nemohlo zapomenout. Vždyť šlo o peníze.
Josef Bretfeld zemřel 24.srpna 1820 ve věku 90 let. Parte vystavilo jeho pět dětí: Anton, Emmanuel, Theresia, Franz Joseph a Antonia. Josef Bretfeld byl pochován v rodinné hrobce ve Veselíčku. Hrobka byla v kapli v zadním křídle zámku vedle dnešního průchodu z nádvoří statku do parku a ještě Josef Kytka ve své knize Milevsko a jeho kraj (1940) popisuje náhrobní kameny Bretfeldů umístěné ve zdi parku s těmito nápisy:
Ruhestätte der Freiherrl. v. Bretfeldschen Familie. – Jos. Freiherr Bretfeld von Kronenburg, Kronwächter des Königsreichs Böhmen u. Herr des Gutes Wesselicko u. Kleinbischitz, gest. am 24. Aug. 1820. – Anna Freyin Bretfeld von Kronenburg, geb. Ritterin Chlumczansky von Přestawlk u. Chlumczan, gest. am 20. Januar 1819. – Anna Freyin Bretfeld von Kronenburg, gest. am 2. März 1802. – Antonia Freyin Bretfeld von Kronenburg, gest. am 28. Januar 1829.
(Hrobka – místo odpočinku svobodných pánů rodiny Bretfeldovy. Josef svobodný pán Bretfeld z Kronenburgu, strážce koruny Království českého a pán statku Veselíčko a Zběšičky, zemřel 24. srpna 1820. – Anna svobodná paní Bretfeldová z Kronenburgu, rozená rytířka Chlumčanská z Přestavlk a Chlumčan, zemřela 20. ledna 1819. – Anna svobodná paní Bretfeldová z Kronenburgu, zemřela 2. března 1802 – Antonie svobodná paní Bretfeldová z Kronenburgu, zemřela 28. ledna 1829)
Jako téměř každý úspěšný člověk, tak i Josef Bretfeld byl okolím vnímán rozporuplně. Bretfelda líčí současníci jako světáka, donchuána, výtečného tanečníka, který se chtěl vyrovnat historické šlechtě, jak stylem života, tak penězi. Potrpěl si na vzhled a snažil se co nejlépe reprezentovat podle pařížské a vídeňské módy. Krasnopolski píše, že měl velice těžké mládí a svého postavení se dopracoval nesmírnou houževnatostí a pílí, šel velice tvrdě za svými cíli. Když přišel v roce 1756 do Prahy na studia, tak bydlel v podnájmu v malostranském domě "zum Splavin" náměstka starosty Johana Heinricha Neubera. V roce 1763 promoval a již 13. června 1765 koupil v otevřené dražbě dům "U zimy a léta" v Praze na Malé straně. Dům nechal později přestavět na honosné representativní rodinné sídlo. (V roce 1823 Josefova dcera Teresie hraběnka Lažanská palác prodala. Dodnes si palác udržel název Bretfeldovský.) 18. září 1766 dostal Bretfeld v Praze domovské právo. V roce 1770 koupil dva domy na Hradčanském náměstí a nadále svůj majetek rozšiřoval. V roce 1783 koupil od svého švagra Jana Nepomuka Chumčanského z Přestavlk a Chlumčan panství Veselíčko. Když zemřel, tak byl jeho majetek ohodnocen na 312 000 zlatých. Je nepochybné, že velice pomohl rozvoji Veselíčka zřízením školy, veřejné zámecké kaple a přivedením dalších obyvatel do vesnice. Investoval do zámku, parku, pivovaru, nechal postavit školu, faru aj. V Praze byl velice váženou osobností a všichni si považovali za čest pokud je pozval na svůj ples. Plesy se konaly v plesové sezoně každý čtvrtek, vstupné bylo jeden zlatý. Josef Bretfeld byl prý velice příjemný hostitel. Plesy byly natolik slavné, že tanci walz, který se tančil ve velice rychlém rytmu se začalo říkat walz „a la Bretfeld“. Možná to byl už náš valčík. Neméně okázalé byly slavnosti inaugurace do funkce rektora na universitě. Na druhé straně musíme přiznat, že u řady lidí oblíben nebyl. Josef Jungmann jej dokonce nazval v soukromém dopise „psem“, pro jeho zarputilý odpor k češtině. To bylo v době kdy bylo používání češtiny na vzestupu. Přitom Bretfeldův švagr Václav Leopold Chlumčanský, arcibiskup pražský, češtinu používal a její používání podporoval. Dokonce platil Josefovi Jungmannovi po několik let zvláštního písaře, aby mohl dokončit „Slovník český“. Také Bretfeldova dcera Teresie, která se přivdala do rodiny Lažanských se ocitla v prostředí podporujícím češtinu. Tato rodina je uváděna mezi nejvýznamnějšími příznivci a mecenáši užívání českého jazyka. Sám Bretfeld pravděpodobně česky uměl. Zápisy v gruntovních knihách panství Veselíčko jsou mnohdy v češtině. Jeho vlastnoruční poznámky k nim jsou ale psané německy. Musel to být zvláštní vztah mezi švagry, když se ke konci života sešli Chlumčanský arcibiskup a Bretfeld jako kancléř konsistoře, tedy poradního orgánu arcibiskupa. Stejně tvrdě jako proti češtině se Bretfeld stavěl proti josefínským reformám v právním řádu, i tady byl označován za konzervativce.
Panství Veselíčko ohodnocené na 90 000 zlatých zdědil po smrti Josefa jeho syn z druhého manželství František Josef Tomáš z Bretfeldu svobodný pán na Kronenburgu. Ten studoval v Praze práva, pak se odebral do Vídně, kde se stal později státním radou. Byl profesorem na pražské universitě, ale především na vídeňské universitě, kde byl řadu let děkanem filozofické fakulty a jedno volební období také rektorem této university. Byl c. k. komořím, komandérem c. k. Řádu hvězdy, rytířů Maltézského řádu. Byl členem řady společností vědeckých, kulturních i hospodářských. Je zřejmé, členství v těchto společnostech téměř sbíral. V roce 1836 sepsal knihu: Chronologisches Taschenbuch für Freunde der Münz, Geschlechts, Wappen, Siegel und überhaupt der Geschichtsunkunde. (Chronologická kapesní kniha pro přátele mincí, rodů, erbů, pečetidel a vůbec historických listin). Zde se jako autor zapsal následovně: „Zpracováno od Františka Josefa svobodného pána z Bretfeldu Chlumčanského na Kronenburgu svobodných umění a filosofie doktora na c. k. vídeňské a Karlo-Ferdinandově universitě v Praze, C.k. apoštolského majestátu komoří, skutečný rada státní kanceláře, korespondující a čestný člen Královské archeologické společnosti Velké Británie v Londýně, Královské české ekonomické patriotické společnosti, potom Národního musea v Praze, C. K. společnosti pro polní hospodářství přírodní a půdní nauky v Markrabství moravském a Vévodství slezském v Brně, C. K. zemědělské společnosti ve Vídni, C. K. Akademie spojených tvůrčích umění a více hodnotných učených společností, emeritní (zasloužilý) děkan filosofické fakulty Vídeňské university a její bývalý rektor.“
Proslavil se jako dějepisec – archeolog. Po celý život sbíral historické prameny, mince, rodové pečeti, obrazy a jiné pamětihodnosti. Kupoval věci ze zrušených klášterů a jeho velké sbírky obsahovaly dokonce i skvostné předměty ze sbírek císaře Rudolfa II., originály maleb od Dürera, Holbeina, Škréty, Kupeckého, Cranacha, Rembrandta. Vlastnil také spis zemských sněmů českých, na jehož základě sepsal knihu: „Historische Darstellung sämmtlicher von den ältesten Zeiten bis zum J. 1627 abgehaltenen böhmische Landtage“. (Dějepisné vypsání všech od dob nejstarších až do r. 1627 konaných českých zemských sněmů.) Dále napsal: „Umriss einer kurzer Geschichte des Leitmeritzer Bischums im Königreiche Böhmen nebst genealogischen Dänkwürdigkeiten über das Alter u. die Verdienste der böhmischer Familie Chlumčanský von Přestavlk.“ – Wien 1811. (Krátký náčrtek Litoměřického biskupství v Království českém s genealogickými památkami, upomínajícími na stáří a zásluhy českého rodu Chlumčanských z Přestavlk.) Z jeho pera pochází i další pozoruhodné dílko: „Galerie der märkwürdigen Erfinder alter und neuerer Zeiten in alphabetischer Ordnung.“ – Wien 1810. ( Galerie znamenitých vynálezců staré i nynější doby v abecedním pořádku.) František Josef je dnes díky svému literárnímu dílu známější než jeho otec.
Vojtěch Chlumčanský z Přestavlk a Chlumčan, strýc Františka Josefa Bretfelda sepsal dne 15.10.1819 závěť. Františka Josefa jmenoval universálním dědicem majetku, ale i adoptivním synem a dědicem jména včetně erbu rodu Chlumčanských z Přestavlk a Chlumčan. (V té době byl Vojtěch Chlumčanský c.k. komoří a major, velitel litoměřického batalionu). Učinil to ve snaze udržet rodové jméno, ale František Josef jej v tomto směru zklamal, protože neměl legitimní potomky. Měl však právo užívat od té doby titul svobodného pána z Bretfeldu Chlumčanského na Kronenburgu.
František Josef nechal ve Zběšičkách vystavět roku 1822 lovecký zámek. Zde na Veselíčku upravil velkým nákladem hospodářská stavení a v letech 1824-25 vystavěl lihovar na pozemku před mlýnem. (Na jiném místě stávala vinopalna už dříve, ale byla před rokem 1825 zbořena.) Dne 24. srpna 1830 koupil od Jana Nádherného, majitele jistebnického panství, statek Svatkovice za 17.571 zlatých. V letech 1831 až 32 tam pak vystavěl hospodářské stavení a myslivnu.
Bretfeldové podporovali osídlování Veselíčka, především českými řemeslníky, ale i židy. Židé stavěli domky pospolu uprostřed vesnice, se štítem useknutým nahoře. Později, když byla dána svoboda ku přesídlení, jich většina koncem 19. století odešla do měst. Podle Josefínského katastru bylo v roce 1785, tedy v době kdy Bretfeldové přebírali panství, ve Veselíčku 23 domů a v Bilině 13 domů. V roce 1840 bylo ve Veselíčku již 72 domů a v Bilině 19 domů.
V létě sídlíval František Josef ve Veselíčku a obveseloval sebe i poddané různými radovánkami. V zámku hrávala denně hudba, po rybníku projížděly pěkně malované lodě s vesele zpívající mládeží. Bavil se i tím, že dětem rozhazoval peníze „na dračku“.
Dne 28. února 1838 byla na majetek Františka Josefa v Čechách vyhlášena kuratela. Kurátory byli: jeho synovec Prokop hrabě Lažanský a Josef Kreil, místodržitelský rada v Praze. V soupisu majetku jsou pouze dvě nemovitosti a to statek Veselíčko ohodnocený částkou 36.000 zlatých a statek Svatkovice ohodnocený na 14.541 zlatých. Včetně movitého majetku jsou spočítána aktiva na 56.336 zlatých. V soupise jsou proti tomu sepsány i dluhy ve výši 9.292 zlatých. Je zřejmé, že se na sklonku života František Josef o svůj majetek příliš nestaral.
František Josef Bretfeld zemřel ve Vídni 23. listopadu 1839. Jako rytíř Maltézského řádu zůstal svobodný a nezanechal potomky. Za dědice ustanovil děti svých starších bratrů: Emanuela, Antonína a Josefinu z Bretfeldů, jimž byli za poručníky do jejich zletilosti ustanoveni Prokop hrabě Lažanský a rytíř Václav Bohuš. Dědicové tito sídlili ve Vídni a zdejší panství spravoval jim hospodářský rada Josef Kreil až do 31. května 1843, kdy byl statek prodán.
24.11.2010
Další kapitola