Židé ve Veselíčku
31. ledna 1793 podával správce veselíčského panství Josef Taübl zprávu o židech na panství. Ve Veselíčku bylo v té době pět židovských rodin. Gabriel Lederer se živil jako solivarník a trafikant. Se ženou Elisabeth měli pět svobodných synů a dceru Ludmilu. Michl Lederer byl vdovec a živil se jako lihovarník a jiným obchodem. Žili s ním dva svobodní synové, dcera, čeledín Salomon Bockhőrner a služka Rebeca. Jakob Masarek se živil žebrotou. Se ženou Dorotheou měli čtyři svobodné syny. David Wodiczka se živil obchodem se střižním zbožím. Se ženou Rosel měli šest svobodných synů a dvě svobodné dcery. Salomon Amsteiner se živil jako školní učitel. S manželkou Annou měli svobodného syna Josepha.[1]
V polovině 19. století, tedy okolo roku 1850, dosáhla židovská náboženská komunita ve Veselíčku největšího rozvoje. V roce 1810 žilo na panství Veselíčko 19 majitelů familiantských čísel (židů, kteří se směli oženit a mít děti) a podle sčítání lidu v roce 1869 bylo ve Veselíčku 87 židovských obyvatel. Židé z Veselíčka a Bernartic zřídili roku 1806 ve Veselíčku svoji modlitebnu, pravděpodobně v některém soukromém domě. Synagogu postavili po roce 1830. Při této synagoze zřídili také místnost pro školu a byt pro učitele. Vyučovacím jazykem byla na škole němčina, což odpovídalo tehdejšímu císařskému nařízení. Hlavními předměty byla němčina, hebrejština a náboženství.
Židovští učitelé na škole ve Veselíčku byli vzornými pedagogy a svoje žáky výborně připravili do života. Učitelem na této škole byl například v letech 1866-75 Isak Stein, otec pozdějšího magistrátního rady Dr. Steina. V roce 1880 zde působil jako učitel i Samuel Sametz, jehož syn byl ve dvacátých letech minulého století ředitelem banky Union. Školu navštěvovali až do roku 1885 i židovští žáci z Bernartic. Ve Veselíčku měla židovská obec až do konce 19. století mikvu (židovská rituální lázeň) a veškeré materiální i personální vybavení pro plnohodnotný náboženský život, jen hřbitov byl až ve Zběšičkách.[2]
Především přijetí ústavy v roce 1867 přineslo židům po staletích útlaku úplnou a neomezenou volnost a získali tím všechny svobody, které jim byly dosud odpírány. Směli vlastnit pozemky kdekoli v monarchii, svobodně volit své bydliště, studovat a získat místa státních úředníků.[3] Důsledkem bylo oslabování židovské komunity ve Veselíčku.
V roce 1861 vytvořilo Veselíčko se sousedními Bernarticemi samostatnou židovskou obec, která se oddělila od židovské náboženské obce ve Zběšičkách. Pohřební bratrstvo bylo společné se Zběšičkami, kde byl i jediný židovský hřbitov v blízkém okolí. Podle dominikální gruntovní knihy statku Veselíčko pozemek pro něj poskytl majitel panství Josef Bretfeld podle smlouvy se židovskou obcí ze dne 1. září 1794. Ve dvacátých letech 20. století byla židovská obec zrušena a její obvod se stal součástí židovské náboženské obce v Milevsku. Ještě v roce 1921 bylo ve Veselíčku 17 židů, v roce 1930 jenom 8.
Synagogu, dům č. p. 61, koupil v roce 1930 za 15.000 Kč Leopold Vodička a přestavěl ji na byty. Budova byla zbořena v roce 1986.
Druhou světovou válku nepřežilo sedm zdejších židů. Všichni byli v roce 1942 převezeni do Terezína. Pokud není známo datum jejich smrti, pokládá se za datum a místo jejich smrti datum a cíl transportu z Terezína na východ. Žádný z veselíčských židů nepřežil rok 1943.
Brunková Blanka *20.2.1905, †28.7.1942, Hahnová Gisela *18.4.1878, †14.7.1942, Vodička Jindřich *30.4.1903, †18.12.1943, Vodička Leopold *13.3.1873, †15.3.1943, Vodičková Eva *2.7.1931, †18.12.1943, Vodičková Františka *1.12.1877, †15.12.1943, Vodičková Hermína *30.12.1902, †18.12.1943.